Zněla otázka krátké textové zprávy z mobilního telefonu, která byla zaslána do jednoho diskusního pořadu, jehož téma bylo ze zdravotnického prostředí. Velice mě text zaujal, protože se už léta považuji za mizivou menšinu společnosti, kterou by tato věc mohla trápit. Když už netrápí příslušné ministerstvo a většinovou společnost.

Průběžně zaznamenávám v denním tisku zmínku o této problematice – výuky etiky – na školách, a světe div se, ministerstvo trápí, kdo by etiku měl vyučovat. Na lékařské fakultě Univerzity Karlovy je to lékař a kněz v jedné osobě. Jenže to je vysoká škola. Kdo seznámí naše děti a dospívající s tím, že něco takového existuje? A kdo tuší, že existuje i obor podniková etika, která se týká podnikání a vztahů ve firmách? Ví to někdo, kdo se o takové věci aktivně nezajímá? Troufám si říct, neví. A troufám si říct, že ani ministerstvo školství neví, že na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se obor („učitel náboženství a etiky“) přednáší. Že dokonce vznikaly vzorové osnovy výuky pro třetí stupeň, a to pozor, již před 10 lety. Dokonce tito lidé ani nejsou tmáři. Jsou to věřící laici, což znamená lidi jako všichni ostatní, kteří žijí ve světském světě a mají rodiny. Která pedagogická fakulta nabídne pohled do alternativních směrů pedagogik a nechá posluchače okusit na vlastní kůži? Zdejší posluchači v rámci seminářů dokonce měli za úkol připravit z osnov etiky i náboženství různé formy výuky podle různých směrů.

A najednou se dočtu, že se neví, kdo by etiku učil. Že prý by se rekvalifikovali učitelé občanské nauky. A jak by to asi na hodinách vypadalo? Z příručky filozofie by se vytáhlo heslo filozofická etika a doplnila se nějakými spornými tématy (eutanázie, interrupce, korupce)? Ministerstvo by nejdříve mělo chtít etiku zavést povinně ve školách, a to už základních, pak by mělo mít jasnou koncepci a cíl. V neposlední řadě by mělo vědět, jaký potenciál má v lidech, kteří se výuce etiky aktivně chtějí věnovat, studují ji, dokonce i tu filozofickou. A milí (někteří) rodičové, až budete protestovat, že nějací fanatici by měli vyučovat vaše děti, zamyslete se nejdříve, než tohle vypustíte z pusy.

Vždyť v této oblasti formace nejde někomu něco nutit (a bylo by to nesprávné), ale ukázat cesty, kterými se naše děti mohou dát, ovšem je nutné informovat i o úskalích, která tento svět nabízí. A pedagog by neměl přestat myslet na formu podání, obsah a míru vložení svého já do hodin výuky. Na další dlouhou diskusi je potom téma osobnosti učitele. Má to být charismatický člověk, který si sáhl až na dno a vždy nebyl vzorňas, poučil se a naučil pokoře, nebo ukázkový perfektní, ctnostný občan skoro bez poskvrny?

A proč se tedy ta zatracená etika neučí pořádně? Vlastně, proč se samostatně neučí vůbec na základních a středních školách?

S myšlenkou navštívit biofarmu přišla naše známá (sousedka), která ji s dětmi navštívila. Moc mě zaujalo vyprávění, tak jsem sedla, vyhledala webové stránky objektu (www.biofarma-slunecna.cz) a byla nadšená stále víc. Bylo před letními prázdninami a s mužem jsme stále netušili, kam s dětmi vyrazíme ven z Prahy na čerstvý vzduch. Dohodli jsme se, že se zkusíme optat, zda by se nenašel volný termín v ubytovací kapacitě, který by nám vyhovoval. Velkou šanci jsme objektivně neměli, ale ve skrytu duše jsem věřila, že to vyjde. A vyšlo. Začala jsem to brát jako znamení a intuice mě nezklamala. Je nezbytné zmínit, že nevěřím v nahodilost světa a že by se věci děly jen náhodou. A zrovna se našlo místo v apartmánu přímo na farmě, nikoli v penzionu, tudíž jsme byli ještě více přimknuti životu na farmě.

Farmu vlastní sympatický člověk, vzdělaný, s rozhledem a otevřený komunikaci. Vlastně i tak jsem se na farmě cítila – svobodná ve všem, co zde mohu v rámci jistého režimu podnikat. S malými dětmi je to vždy náročnější, takže jsme měli i vlastní interní denní režim s různými rituály, například dáváním dobré noci zvířatům při večerním dojení. Snídaně z místních produktů chutnala výtečně a něco málo jsme si koupili i s sebou domů.

Vycházky do okolí jsme vybírali pečlivě. Brali jsme s sebou kočárek s miminkem, také šátek na nošení dítka. Doporučit lze procházku Schwarzenberským kanálem, kde je trasa vhodná i pro vozíčkáře. Naše děti ťapkaly i 6 km. Jindy jsme vybrali trasu k Plešnému jezeru, kam se nám ovšem dojít nepodařilo. Dost jsem záviděla cyklistům. Pěší byli zrovna v menšině. A myslím, že naše starší dcera zase trochu záviděla dětem, které se vezly na kolech. O nic jsme ale nepřišli. Muž si tuto trasu zopakoval jindy, vyčistil si hlavu a „donesl“ vyfocené zážitky. Mezitím se uvařilo něco dobrého k snědku. Jednu věc, co jsem se naučila: udělat si předem jídelníček na všechny dny včetně svačin, pitného režimu a vše nakoupit předem. Místní obchody jsou příšerně drahé a s malým výběrem.

Když jsme sem přijeli trávit konec roku, už jsem se poučila, nic jsme nemuseli shánět (kromě svatebního daru) a mohli jsme se flákat kolem pastvin za doprovodu místního pasteveckého psího hlídače. Byla velká zima, tak s dětmi jen krátce, ale počasí přenádherné. Denně slunce a zdravý vzduch, zvířátka ve stáji. Ale hlavně, ani jeden dělobuch v okolí, pouze dozvuky z ohňostrojů a jiných ran z nejbližší vesnice. A to se dalo vydržet. Pro mě balzám na nervy. Vřele doporučuji. My se sem zase vrátíme.

Když se stanete rodiči, začnete uvažovat úplně odlišně. Ano, nic nového pod sluncem. Pokud se stanete rodičem nejméně dvou dětí nebo dítěte zjemněle označeného „živého“, zjistíte, že musíte začít uvažovat v ještě jiných dalších souvislostech. A rozhodnete-li se dokonce, s touto „společností“ vyrazit na nějaký pobyt, zjistíte, jak úzký výběr konvenčních nabídek máte, a proto začnete hledat místa, která by k vám a vašim potomkům byla přátelská a kam byste se případně rádi vraceli. To platí např. i o lékařské péči, kroužcích, sportovištích. Proto vznikla na tomto webu tato rubrika, kam může přispět každý čtenář svým tipem a zkušeností. Děkujeme.